Přibližně před šesti měsíci jsem si uvědomila, že procesová teorie, kterou jsem se tak dlouho učila a která mi byla tak nápomocná v práci se sebou i s jinými, je uprostřed rozmachu. I přes to, že jsem v hloubi svého srdce věděla, že základy procesové práce, její praxe i teorie jsou v neustálém pohybu, moje lineární mysl se stále držela toho, co jsem se učila a předpokládala, že všechno zůstane stejné, jako vždy.

 

Nicméně, v průběhu posledních pár let se vynořilo významné rozšíření a prohloubení procesové teorie. Začalo to přibližně před pěti lety, kdy se Arny vrátil ke svému studiu teoretické fyziky. (V 60-tých letech ukončil magisterský  studijní program na MIT a vydal se studovat na ETH, technický institut v Curychu.) Nedávno se Arny začal soustřeďovat na kvantovou fyziku, konkrétně na myšlenky obklopující kvantovou vlnovou funkci – základní vzorec ukrývající se za hmotou, který může být formulován matematicky, ale nemůže být přímo pozorován. Objevil, že kvantová vlna není jenom matematický konstrukt, ale že je to něco, co může být zažito díky uvědomění si našich nejjemnějších zkušeností. Arny rozvinul tyto myšlenky v „Quantum Mind“ a „Techniky snění v bdělém stavu“ a společně jsme je během několika minulých let dále rozšiřovali o empirické poznatky na našich seminářích (pozn. 1).

 

V tomto článku se pokusím udělat náčrt několika základních myšlenek o tom, jak tyto nedávné studie rozšířily procesovou teorii a jak je tato nová oblast propojená a zásadní pro dřívější teorii a koncepty.

 

Kde jsme to byli?

 

Signály

Do teď, mé porozumění procesové teorie zahrnovalo studium prvků, jako pozornost (uvědomění), signály, smyslové kanály, primární a sekundární procesy, dvojité signály, hranice, proces amplifikace a rozvíjení (unfolding).

 

Pochopila jsem, že signály odkazují na kousky informací, jako například tělesné pohyby a gesta, obrazy, které vidíme, zvuky, které slyšíme, pocity v našem těle atd. Toto jsou signály, které:

 

• vytrvávají

• mají tendenci se opakovat

• mohou být formulovány slovy

• mají dualistický charakter ve smyslu oddělených částí ve vztahu k ostatním částem a polaritám

• jsou vázané na kanál – jsou vnímané skrz různé smyslové kanály

• jsou blíž nebo vzdálenější od naší momentální identity

 

 

Některé z těchto signálů jsou konsensuální nebo naopak nekonsensuální.

 

Konsensuální signály mohou být pozorovány, může být o nich mluveno, mohou být zachyceny na video nebo být měřeny v ambulanci lékaře. Většina lidí se shodne, že existují. Jsou „reálné“ ve vztahu k dané kultuře. Do této kategorie signálů patří tělesná gesta, která můžeme vidět nebo o nich mluvit stejně jako symptomy a tělesné zkušenosti, které mohou být měřeny nebo pozorovány.

​

Nekonsensuální signály zahrnují snové aspekty našich zkušeností, které trvají dostatečně dlouho na to, aby o nich bylo možné mluvit a popisovat je a zároveň se nedá říct, že by je ostatní mohli považovat za „reálné“ nebo se na nich mohli shodnout. Takové signály zahrnují snové obrazy, subjektivní pocity, že mě někdo dloube do žaludku, vnitřní hlas kritika atd.

 

Zajímavá situace nastává, když zvažujeme dvojitý signál. Dvojitý signál odkazuje na situaci, kdy se dva rozdílné signály objeví zároveň. Jeden signál, se kterým se ztotožňuji a druhý signál,  dvojitý signál, se kterým se neztotožňuji. Například ve vztahové situaci se můžu obrátit vůči vám a říct, že si chci povídat. Moje tělo signalizuje pohyb otáčení k vám a má slova jsou primární signály blízké mé aktuální identitě. V tu samou dobu, když mluvím, se moje oči upírají směrem dolů a naznačují, že se snaží projevit nějaký další proces. Tento signál je sekundární odlišný od mého primárního záměru, a proto dále od mé momentální identity.

 

V tomto případu mé konsensuální signály zahrnují mé natočení se a mluvení k druhému člověku a zároveň upíraní mých očí k podlaze (protože můžeme pozorovat a mluvit o všech těchto signálech). Nicméně, je tady snový, nekonsensuální aspekt dvojitého signálu. Když rozvinu tento signál mých očí upírajících se směrem dolů, mohu toto zažívat, jako vcházení do jeskyně a přibližování se meditativnímu stavu. Ostatní se nutně nemusí shodnout na tomto subjektivním popisu mé zkušenosti. Podobně, když mám bolesti v žaludku, alopatická medicína může měřit množství kyseliny uvnitř mého žaludku a může říct, že mám pálení žáhy nebo gastroezofageální reflux. Toto je konsensuální aspekt signálu. Nicméně je tam také simultánní nekonsensuální, snový aspekt bolesti žaludku, který můžu zažívat jako obrovský oheň, spalující vše, co mi brání ponořit se do mé kreativity!

 

V průběhu let bylo studium výše uvedených typů signálů pro procesovou teorii ústřední.

 

Pre-signály

Dovolte mi teď podívat se na rozšíření procesové teorie. Arnyho studie neměřitelné kvantové vlnové funkce, která existuje před hmotou, ukázala k dalšímu typu signálu. Arnie začal uvažovat nad tím, jaké typy signálů můžeme zažívat předtím, než se stanou „materiálními“ nebo  jasně definovatelnými; to znamená, předtím než setrvají a mohou být pojmenovány slovy. Jeho intuice ho vedla k objevení jemných signálů neboli pre-signálů.

 

Pre-signály mohou být zažívané jako jemné tendence, které se objeví předtím, než mohou být verbalizovány například nepatrná tendence se pohnout před faktickým pohybem. Tyto pre-signály neboli zážitky jemného cítění, jak je nazval, jsou jako semínka, ze kterých vyrůstají více zjevné zkušenosti. Jinými slovy, když tyto zážitky jemného cítění vyvstanou, začnou se rozpadat na části a polarity a projevují se v stabilnější formě skrze vícero kanálů. Všeobecně si tyto jemné signály uvědomujeme až později, když už se manifestovaly zjevnějším a trvalejším způsobem.

 

Signály v této nové oblasti jsou:

 

• jemné, sotva patrné

• nekonsensuální (lidé se neshodnou na těchto zážitcích)

• prchavé

• nemůžou být dostatečně verbalizovány

• nejsou dualistického charakteru, což znamená, zážitek jednoty bez přítomností polarit nebo částí

• pre-kanálově orientované, což znamená, že se objevují dříve, než vyjádření přes jakýkoli smyslově orientovaný kanál

 

Arny ukázal, že interpretace kvantové vlnové funkce jako jemné vrstvy zkušeností, které předcházejí materiálnímu světu, byla popsána mnoha lidmi po celém světě, například konceptem “Snění” australských Aboridžinců, které leží za a dává možnost zrození fyzického světa. Nebo taoistický koncept „Taa, které nemůže být pojmenováno” – matka všech věcí. Spirituální tradice to mohou nazývat jednotou, duchem nebo pocitem jednoty. Arny toto nazval celou říší zkušeností,  Esencí nebo Esencí jemného cítění (Sentientem). Samozřejmě, protože tato pocitová oblast nemůže být úplně formulována slovy, žádný z popisů není dostatečně správný. Přinejlepším popisy ukazují pouze směr k těmto neměřitelným zkušenostem.

 

Předzvěst Esence

Předtím, než budu pokračovat v teorii, chtěla bych přemýšlet nad možností, že říše jemného cítění existovala v procesové práci už před tím, ale nebyla úplně přímo vymezená. Má intuice mi říkala, že v nějaké formě musela být přítomna, protože můj zážitek esence se zdál být naprosto zásadní pro pochopení procesu. Tady jsou některé z počátečních myšlenek o možných předzvěstech.

 

Proces: Samotný koncept procesu vyjadřuje neustálý proud zkušeností, neustálou změnu. Proces zahrnuje proudění mezi Taem, které může být pojmenováno a Taem, které pojmenováno být nemůže. Tao, které nemůže být pojmenováno je základnou všech procesů, kreativní studna, ze které plynou všechny věci.

 

Snový proces a Snové tělo: Věřím, že Arnyho originální koncept snového procesu je jednou z dřívějších popisů esence. Navzdory tomu, že můj trénink se vždy zaměřoval na signály, které mohou být viděny a je možné o nich mluvit, vždy jsem věděla, že vyzařují z hlubokého a stále kreativního snového procesu: hlubokého a záhadného vzoru, který se nakonec manifestuje skrz různé kanály a signály, jež můžeme identifikovat a zažívat. Navíc Arnyho koncept Snového těla (poznámka 4) byl průkopnický koncept, který ukazoval směrem k jemné oblasti, ležící za fyzickými zkušenostmi.

 

Neredukovatelná zkušenost: Před mnoha lety, Arny mluvil o „neredukovatelné“ zkušenosti (poznámka 5) jako o momentu, kdy primární a sekundární zkušenost zmizí, nebo se spojí a my se ocitneme jednoduše v plynutí procesu. V ten moment na místo polarit přichází zážitek jednoty. Arny řekl: „Něco je neredukovatelné, pokud to nemůžete rozpitvat a zkoumat bez toho, abyste to zničili“ (poznámka 6). Tohle směřovalo k říši esence a ne-duality. Před mnoha lety jsem vytvořila vývojový diagram, který narážel na tuto neredukovatelnou zkušenost a který ukazoval, že jakmile vstoupíme do primárního procesu, potom sekundární a všechny ostatní možné procesy zkolabují do jednoho jednotného zážitku.

 

Spirituální kanál: Bylo jisté období, ve kterém jsme mluvili o „spirituálním“ kanálu. Nikdo přesně nevěděl, co to znamená, ale myslím, že to bylo předzvěstí říše jemného cítění. Spirituální kanál odkazoval na zážitky lidí, které byly velice těžko formulovatelné do slov nebo skrz jakékoli jiné známé smyslově orientované termíny. Lidi mluvili o spojení s duchem, o všeobjímajícím pocitu jednoty, který je dovedl za všechny polarity.

​

Práce s kómatem: I navzdory tomu, že se až do teď o tom přímo nemluvilo, práce s kómatem se vždy spoléhala na schopnost pomáhajícího spojit se s říší jemného cítění a hlubokým transovým stavem komatózního člověka. Pomáhající se zaměřuje na ty signály, které mohou být pozorovány stejně jako na jemné tendence, které se objevují před vyjádřením obličejových grimas, pohybů rukou, obrazů atd. Poněvadž mnozí lidé v kómatu, obzvláště ti, kteří utrpěli zranění mozku, nemají vnitřní spojení, které by jim pomohlo vyjádřit se navenek. Spojení s těmito nejranějšími tendencemi je stěžejní pro komunikaci, podporu a rehabilitaci (poznámka 7).

 

Předchůdci v psychologii a spiritualitě: Mnozí předchůdci procesové práce z oblasti psychologie naráželi na říší jemného cítění v konceptech jako Jungovo nevědomí a Freudovo podvědomí. Transpersonální psychologie později dovedla psychologii k říši jemného cítění tím, jak se pokoušela zaměřit na možnost člověka jít za hranice ega a zaměřit se na více spirituální a transcendentní stav (poznámka 8). Autentický pohyb (terapeutická metoda, pozn. překl.) se k tomuhle stavu přibližoval pomocí soustředění se na pocit, že „je námi hýbáno“ ( „being moved“).

 

Také mnohé, pro vývoj procesové práce důležité, spirituální disciplíny ukazují směrem k říší jemného cítění. Zen se soustřeďuje na oblast „žádná mysl“ nebo „kreativní mysl“, Taoismus se soustřeďuje na „Tao, které nemůže být pojmenováno“, mnoho meditačních a mystických směrů se také soustřeďují na pocit jednoty, nebo na počátek a tok zkušeností. Šamanismus je zásadní pro říši jemného cítění, protože se zaměřuje na transové stavy a zážitky přesahující běžný prostor a čas.

​

Mapa realit

V zájmu zařazování některých novějších teoretických konceptů do většího celku, nakreslím Arnyho mapu (níže.) různých úrovní reality (poznámka 10). Tato mapa nám pomáhá vidět, kde ve vztahu k ostatním oblastem, kterými jsme se doteď věnovali, leží esence.

Ústředním tématem procesové práce je proces a jeho následování. Procesem rozumíme neustálé proudění toku informací. Soustředíme se přitom především na smyslově zakotvené zkušenosti. Proces je plynutím změny v průběhu času. Proces se tedy neustále mění a pohybuje. Mindell (1989) přirovnává proces k jízdě vlakem. Zastávky na trase vlaku znázorňují stavy (například radost nebo deprese). Procesová práce uznává a rozvíjí i tyto stavy.

​

​

​